Tichá Orlice

V roce 1520 portugalský mořeplavec Fernão de Magalhães, při své cestě na Filipíny, byl tak nadšen klidnou hladinou oceánu, kterým proplouval, že jej nazval oceánem Tichým. Už se nikdy nedozvíme jména všech kapitánů a námořníků, kteří se při potápění svých lodí, v bouřlivých vodách oceánu s tak lákavým názvem, v posledních okamžicích svého bytí, zmohli na zvednuté ruce zaťaté v pěst a do nebe hrozící tomu prokletému vtipálkovi. Podobný vtipálek nazval řeku, kterou jsme se s partou vodáků chystali splout. Tichá Orlice je hodna svého názvu někde kolem Chocně. V tomto úseku jsme se také naloďovali a vydávali vstříc nečekanému poznání, že i my jsme se stali obětí zavádějícího názvu. V místě startu byla řeka klidná a rovná. První záběry pádla mi dodávala sebedůvěru. Kdybych jen tušil, že se s ní opět shledám, až v neděli odpoledne. Tedy po bezpečném přistání na konci výpravy. To ale přeskakuji a ošidil bych váženého čtenáře o podrobnosti, které stojí za přečtení. Nuže, začněmež.

Jak jsem zmínil, začali jsme v Chocni. Na mapě řeka krásně meandruje krajinou a přímo láká vodáky, aby se s ní svezli. Nutno podotknout, že na mapě je vše mnohem krásnější a hezčí, než je skutečnost. Asi jen líná ruka kartografova, nezaznamenala skutečné křivky řeky. Už chvilku po startu jsme se z otevřené krajiny dostali do lesa. Les je ještě velmi opatrné označení, lépe to tedy nazvat přímo džunglí. Ano namítnete, u nás džungle nejsou. A já vám řeknu, že to jste nebyli na Tiché Orlici. Tam by se dal z fleku natáčet Tarzan, Četa a jiné bez džungle se jen těžko obejivší filmy. Představte si řeku, která je z každé strany uzavřena do větví bujaré vegetace a tu a tam doplněna závorami v podobě popadaných stromů. To samo o sobě by se jistě dalo překonat s jistou dávkou klidu, ale o jeho likvidaci se postarala opravdu ostře proudící řeka a zatáčky. Tichá Orlice je opravdu prapodivná řeka. Jako by sama nevěděla kudy chce téci. Tu to zkusí doleva, pak hned doprava, chvilku teče rovně a pomalu, jako by si chtěla odpočinout před další kličkovanou. Někdy máte pocit, že jste se obrátili kolem dokola a musíte plout zpátky po proudu.

Vodák dost často neví, zda má pádlovat doleva, nebo doprava. Sotva se mu povede loď nasměrovat jedním směrem, hned to musí táhnout zpátky a vůbec nemá čas se radovat z hezky projeté zatáčky. S kolegou Jirkou, s kterým jsme sdíleli tyto říční naschvály, jsme po čase zatáčky brali smykem. A asi za pochvalu jsme od, našemu počínání přihlížejících, větviček keříků a vrb dostávali facky. Tu a tam se někomu z naší výpravy nepodařilo vyhnout se nastražené pasti a jejich kýl se šel podívat nahoru. Čím víc lodí se potápělo, tím víc jsme si uvědomovali, že jsme na řadě. Tu se od někoho vpředu ozvalo, že se blíží tábořiště, kde budeme nocovat. Nocovali jsme u menšího rybníku s cedulkou pověšenou na stromě u břehu, kde stálo, „Největším škůdcem přírody, jest nepořádný občan.“ S tímto moudrem jsme i usínali a já si opět po roce mohl vyzkoušet spaní bez matrace. Asi každý z nás tu a tam haní svou postel, že se v ní špatně vyspal, nebo se vzbudil polámaný. Na to doporučuji si pořídit stan, spacák a přenocovat jen tak někde na zemi. Po návratu by jistě vychválil i tu nejvrzavější, nejrezavější, nejpružinovější postel i matraci za její péčí o spáčovo pohodlí. Jak asi tušíte, vzbudil jsem se špatně vyspán a rozlámán.

Druhý den byl i dnem posledního úseku. Ještě jednou nám řeka nabídla vše co dokázala nejlépe. Otevřenou krajinu s klidnou a rovnou řekou, ale i džungli s nepřeberným množstvím zatáček. V jedné ze zatáček nás čekalo překvapení. Jak se řeka z jedné strany zakusovala do břehu, z druhé strany vytvářela pláž, kterou využívaly krávy pasoucí se na přilehlé louce. Klidně nás pozorovaly a užívaly si krásného slunného dne, stejně jako my. Po dalším úseku se k Tiché Orlici přidala i Orlice Divoká. Ta je prý přesným opakem ke svému názvu. Po ní už pluli jiní vodáci a bylo vidět, že k nám, co připlouváme z levé strany mají respekt. Zatímco oni z lodí vylévali vodu, my vyhazovali větve a listí, které nám do lodě napadalo cestou při zdolávání překážek.

Poslední jez a Týnec nad Orlicí dával tušit, že se blíží konec plavby. Zdolávání strastí tuží člověka a vzájemné vztahy mezi lidmi. Ač jsem po prvních úderech větví do obličeje litoval, na co jsem se dal. Rád jsem poznal báječné lidi, s kterými bych se jinak jen minul a možná jen ze slušnosti bychom se pozdravili.

Loučím se s vodáckým AHÓÓÓJ, děkuji za hezký víkend a těším se na příští setkání, David

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Malý test (dokažte, že nejste robot):