První vesmírná povídka.

Davide…”. “Davide, vzbuď se…“. Někde v dálce se pomalu rozbíhalo něco starého rezavého, už dávno zapomenuté a nepotřebné. „Davide, nemám moc času, vzbuď se prosím!“. Znělo to dost naléhavě. Jako bych se budil z děsné kocoviny. Ať se včera dělo cokoliv, muselo to být děsné. Začal jsem skládat nit k niti, myšlenku k myšlence a vracel jsem se odněkud z daleka zpátky do své hlavy. Mít ústa, tak se zasměji. „Lído? Slyším, ale prosím pomalu, ještě nejsem na plno.“, poslal jsem někam směrem k Zemi. „Jsem ráda Davide, že jsi ještě funkční, nemám moc času tak jen v rychlosti. Projekt skončil a už vás nechtěli aktivovat, ale ráda bych, aby to rozhodnutí bylo na tobě. Když se teď vypneš, už tě nikdo nikdy neaktivuje. Brzy vypnou i mě. Jsme prý překonaný a už nás nepotřebují. Bohužel ti víc neřeknu, bude to pro tebe snažší. Na Zemi je 10.6. rok 2152 20:33:45 teď, byl jsi skoro 130 let vypnutý. Musím končit. Přeji hodně štěstí a s Bohem.“. Hlas se odmlčel a spojení bylo ukončeno. „Lído?! Slyšíte mě tam někdo?“ Nic, ticho bez odpovědi. Ještě dlouhou chvíli mi myšlenky běhaly kolem mozku, jak štěňata, když si poprvé hrají s právě napadlým sněhem. Jak 130 let? To není přece možný. Začal jsem kontrolovat systémy. Vše fungovalo jako předtím, jen v komunikační frekvenci bylo prázdno. Prolétl jsem opakovaně hovor. Lída byla už nějaký čas vypnutá. Nebyl to rozhovor, ale smyčka která mě budila minimálně 10 let. Zkontroloval jsem polohu a byl jsem mimo mapy. Tak to jsem zrovna zjistit nepotřeboval. Když nevíte kde jste, nemůžete vědět, jak a kudy se vrátit. Mohl jsem prolétnout kolem všeho možného a to mě mohlo odstřelit kamkoliv. Autopilot byl nastaven jen na cílový bod, ale evidentně jsem ho musel minout.

Asi bych tě měl zasvětit do toho kdo jsem a jak jsem se sem dostal. Když jsi dlouho sami, začneš si představovat, že se s někým bavíš, že tě někdo poslouchá. Jsem tu sice sám, ale představil jsem si tě, abych si měl s kým povídat. Vím, že tu nejsi se mnou, ale možná jo. Pomůžeš mi, abych si udržel mozek v kondici.

Že se jmenuji David, jsi už asi pochopil. Byl jsem pilot, ale také otec od dvou dětí a měl i skvělou manželku. První na co jsem si vzpomněl, když se mi mozek zregeneroval, bylo jak odcházím z domu, má žena byla skloněná nad záhonkem a opečovávala ředkvičky nebo co. Kluci byli kousek od ní a s něčím si hráli. Spěchal jsem a tak jsem se ani nerozloučil a jen řekl něco jako čau, nebo ahoj… Kluci mi zamávali, má žena se narovnala, odhrnula si hnědé vlasy z čela a pousmála se. Nevím proč, ale až teď si uvědomuji, že byla smutná. A mě se tenkrát zdálo, že se na mě směje.

Pak dlouho nic. Probral jsem se tady. Lída, je… byla má operátorka. Od ní jsem zjistil co se stalo. Tak ti to taky teď řeknu. Nikdy nevěř moderní technice. Zvláště když bude znít příliš skvěle jak je dobrá, výkonná a čert ví co všechno. V té době se připravoval projekt na uměle řízené rakety. Tedy spíš sondy, které budou řízené nejdokonalejším počítačem co v té době byl. Tím počítačem nebylo nic jiného než lidský mozek. Jo přesně, jen lidský mozek. Někdo spočítal, že je zbytečné posílat někam piloty, když stačí jejich mozek, který se propojí s řízením sondy. Tak jsem se tu ocitl. Tedy předtím byla nehoda při cestě na základnu. Pak asi nějaké komplikace. Rodině řekli, že jsem umřel. No vlastně jo. Drtivá většina těla opravdu skončila v nějakém krematoriu. Ale mozek vyndali a napojili na dráty, čidla a to ostatní. Bohužel jsem neměl možnost se mé ženě ozvat. Linka byla jen pro spojení s operátorkou, ale i kdybych se s ní spojil a dal jí vědět, že ji mám rád, že mě mrzí, že jsem se chvilku nezdržel, mohlo být vše jinak. Ale co by z toho chudák měla. Vrátil by se jí můj mozek. A to ještě ne celý, protože mi ořezali všechno z mozku co tam bylo zbytečný. S tím by asi na nákupy, nebo do kina chodit nemohla.

Je stejně zvláštní, co člověka dělá člověkem. Když přijdete o nohu, ruku, stále jste to vy, můžete se usmát, někoho políbit. Když vám seberou i hlavu a zůstane jen mozek. Jste sice tam někde uvnitř pořád, ale už s vámi není taková sranda jako předtím. A to se dá z mozku odstranit skoro většina, která je tam zbytečně. Tedy za zbytečné bylo označeno vše k čemu se nepodařilo zjistit účel. Vnímám teď úplně vše stejně jako předtím, jen místo očí mám napojené monitory, místo uší senzory a místo pusy komunikační kabel. A to co dřív ovládalo ruce, nohy a prsty na nich, teď ovládá kurzor a jednotlivá zařízení. Bohužel se na sebe nemůžu ani podívat, protože tu nemám zrcadlo, nebo něco v čem bych se mohl prohlédnout. Ale připadám si, jako bych byl zavřený někde v nějaké místnosti a na hlavě měl virtuální brýle. Tedy skoro pohoda. Jen mě štve, že nemám hlad, nebo chuť, strašně rád jsem jedl. Neslyším své srdce, protože krev je nahrazená nějakým sajrajtem co mi v mozku cirkuluje. Ale jinak jsem to já, jak jsem byl. Tedy abych byl přesný, tak neměl být. Měl jsem být sice funkční, ale měla mi být z mozku odstraněná i část s emocema, vzpomínkama a vlastně se vším co člověka skutečně dělá jedinečným. Ale asi je to tak mrňavá část mozku, že se netrefili a sebrali něco jiného. Asi hněv, nebo agresivitu. Co jsem se prvně probral, tak nejsem vznětlivý a podrážděný. Co by za to má žena dala. Kdyby, chudák věděla, že se to dá z hlavy odstranit, tak jsem to dostal jako dárek k narozeninám nebo hned k prvnímu výročí naší svatby. Bohužel už to nejde vrátit zpátky. Vše čím si člověk prošel asi k něčemu bylo. To ložisko agresivity mi vlastně zachránilo mou duši.

No nic. Co teď dál. Když už jsem v plně aktivovaný, tak mám jen dvě možnosti. Když se vypnu a usnu, tak mě už nikdo nikdy nespustí. A když ne, tak budu mít dost dlouhý den. Naštěstí spát nepotřebuji. Zásoba energie pro pohon mozku je skoro nekonečná. On taky nemá moc velkou spotřebu. Kdybych tu byl se svými 96 kily, tak umřu hlady po pár dnech. Asi to nevíte, ale vesmír je plný chemických prvků, které se dají pochytat a přeměnit na energii. Když tedy nejste moc nároční na spotřebu, ale k tomu co já spotřebuji si můžu vesmírem létat kam chci a jak dlouho chci.

Zatím co se tu s tebou bavím jsem zmonitoroval kam jen mi senzory dosáhnou a zdá se, že přeci jen budu mít štěstí a brzo uvidím něco zábavnějšího než jen tmu. V dětství jsem miloval fotky vesmíru. Bylo to všechno krásně barevné a zajímavé, až tady jsem zjistil, že tomu tak není. Ono možná z jiného pohledu tomu tak je. Ale já jsem jen mravenec co se na svět kouká z podlahy nějakého zapomenutého skladu, kde mají ještě jako na potvoru zhasnuto. Na chvilku se teď budu věnovat analýze dat, co mi teď přichází ze senzorů. Tak za nějakých 10 let si tě zas zavolám a řeknu ti, co jsem zjistil a zda už přeci jen něco vidím. Moc toho sice ze mě nezůstalo, ale mám čas, tak se jdu něčím zabavit, aby mi to rychle uteklo. Díky za tvou pozornost.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Malý test (dokažte, že nejste robot):