Asi největší výzvou pro člověka tvořícího, nebo se o tvoření čehokoliv snažícího, je určitě prázdný list papíru. Prázdný list papíru, není-li zaplněn, dokáže poskytnout prostor pro neuvěřitelné věci. Můžete si tam namalovat dům svých snů. Připnout si jej na ledničku a po celou dobu, kdy si na něj budete šetřit, jej můžete obdivovat a těšit se na něj. Možná během té doby vymyslíte sto zlepšení a úprav oproti původnímu návrhu, které jen potřebovaly čas, abyste si je uvědomili. Proto nemám rád rychlá rozhodnutí. Člověk se pro něco nadchne a pak jen smutně kouká, když to má. Protože teprve až když to pro co se tak rychle nadchl má, zjistí že je to jiné než si představoval, že je to krátké, studené, k ničemu. A tak dlouho se pak na to kouká a vyčítá si svou zbrklost, až to co jej štvalo odnese do garáže a nechá na času, aby posoudil, zda až to po letech znovu objeví, se opět rozčílí, nebo naopak upadne v úžas nad roztomilou pitomostí svého mládí. Tak to máme asi všichni. Já sám se bojím do své garáže chodit, protože tam na mě čeká spousta věcí, kterým jsem při jejich pořizování slíbil svou pozornost. Třeba bicykl, stavebnice letadla, golfová hůl, tenisová raketa a podobně. Tiše a trpělivě tam na mě čekají a ani netuší, kolik času už od té doby uteklo. A dobře mi tak, vždy si říkám, opravdu to a to potřebuji, opravdu se bez toho neobejdu? A pak jdu kolem knihkupectví a odnáším si tu nejúžasnější knížku co tam měli, celou cestu domů se těším jak si večer rozsvítím lampičku na nočním stolku a zatímco zbytek rodiny bude pokojně spát já budu v této knížce číst. Večer pak obvykle lampičku opravdu rozsvítím, přečtu dvě tři stránky a tvrdě usnu. Má trpělivá žena pak tu skvělou knížku, kterou jsem v posledních okamžicích bdělosti odložil na noční stolek, ráno vezme a uloží ji do knihovny mezi ostatní skvělé knížky, které jsem se rozhodl číst. Nutno říci že čtu rád a dost, ale bohužel spisovatelé píší mnohem rychleji než já dokážu číst. A to nepočítám klasiky, kteří toho sice už moc nenapíší, zato o to více toho už napsali.
To jsem se dostal hodně daleko od prázdného papíru a původní myšlenky, kterou jsem chtěl napsat. Ale možná je to tak dobře, některé myšlenky mají krátký život, i když se třeba rvaly na svět za velkého řevu. Než je člověk stačí zachytit, vychladnou a z natažené dlaně je pak do nicoty odnese i sebelehčí vánek. No nic, některé příběhy také nemají pointu, ostatně tak jako většina našich lidských životů. Přijde konec a nikde nezní fanfáry, nekoná se kladení věnců, nepíší se epitafy. Prostě konec a tečka.
