Málo komu se podaří mít tak skvělé sourozence jako mám já. Čím jsme starší tím lépe si rozumíme a kolikrát i vzájemné mlčení je skvělou formou výměny názorů. Jak napsal Karel Čapek v Hovorech s T.G.M., „…krásně jsme si to odpoledne s panem presidentem pomlčeli.“. Když to teď píšu vytanula mi na mysl jedna replika pana Wericha, „ono se dnes málo čte, za to se hodně píše“. A já si ji dovolím trochu pomuchlat a vytvořit z ní svou, tedy „ono se dnes málo mlčí, za to se hodně mluví“. Mnoho lidí je skoro závislých na tom, že musí něco říci. Tím něčím je cokoliv, jen pro bůh nemlčet. Asi jste to poznali sami, jestli jste v sobě někdy našli odvahu přečíst si nějaký článek na internetových novinách a pak ještě větší odvahu, kouknout se na komentáře pod článkem. Tam je to přímo zahlcené lidmi, které jsem zmínil. Ale kdo jsem já, abych je mohl kritizovat. Třeba se tím, že teď toto píšu dopouštím něčeho podobného.
Zpět však k původní myšlence. Od bratra jsem dostal onehdy radu, že nejlepším prostředkem, jak si srovnat myšlenky, je začít psát. Ona ta rada není od věci, protože mou hlavou létají myšlenky jak včely, které právě objevily velkou rozkvetlou louku a všechny se všem snaží vysvětlit cestu.
Již nějaký čas tedy zkouším psát, cokoliv mne napadne a snažím se tomu dát řád, smysl a strukturu. Ale trpím asi jako všichni pisatelé ve svých začátcích obavou, zda to co píšu je hodné publikování, natož čtenářovy pozornosti. Nemějte mi tedy za zlé, že se tu a tam dopustím odbočování od tématu a všemožného zašmodrchání děje a možná, že odbočím tak výrazně, že má pozornost se z původní myšlenky přenese na nějakou úplně jinou a bude se jí natolik věnovat, že celý text bude jen o ní. Ale tak už to v životě chodí, že cestou ke stanovenému cíli, někde špatně odbočíme a nalezneme cíl ještě lepší než byl ten náš původní.
Když nad tím tak přemýšlím, autor by se za to co píše vlastně ani omlouvat neměl. Jak by k tomu přišli spisovatelé detektivek, kdyby se jim činy zlosyna o kterém píši knížku, natolik nelíbily, že by jej začali zasazovat do jiných situací, nebo by se snažili všemožnými způsoby natolik ovlivnit děj, aby se vrah nestal vrahem, protože ten by si svůj zákeřný čin na poslední chvíli rozmyslel a místo škrcení nebohé tulačky by šel raději okopávat kedlubny nebo by šel rovnou do kláštera, aby napravil své pohnuté svědomí. A citlivější autor, by zašel možná ještě dál. Bylo by mu líto člověka, který se dal na dráhu zločinu. Snažil by se pozitivně ovlivnit jeho dětství, matce dítěte by podstrkoval naučnou literaturu a všemožnými zásahy by život rodiny obohacoval střípky štěstí. V takovém prostředí, je pak velmi obtížné vychovat člověka neřádného. A celá knížka by pak byla o hodném chlapci, který vzorně studoval a dělal jen samou radost svým rodičům, poté si našel dobré zaměstnání, oženil se a měl se svou ženou několik dětí, o které by se vzorně staral. A… No řekněte však sami, kam až byste takovou knížku přečetli, než byste jí opět zavřeli a dali někam hodně vysoko do knihovny, abyste na ní náhodou v blízké době opět nenarazili.
Držte mi tedy prosím palce, aby to co napíšu bylo pro vás alespoň trochu zajímavé a čtivé.
