Za starého Egypta a za vlády faraonů se povodně braly jako požehnání od bohů a přinášely budoucnost lidem žijícím kolem řek. Když povodeň z jakéhokoliv důvodu nepřišla, přišel místo ní hlad a strádání. Tak tomu je u všech řek po celém světě, tedy i u nás. Lidé si svých řek, u kterých po generace žili, vážili. Zvykli si na to, že tu a tam se řeka rozlila po okolí a přizpůsobili se tomu. Můj rod je protkán mlynáři až do poloviny osmnáctého století a řeku mám v krvi.
Na řece Doubravce, které protéká městysem Žehušice, měla naše část rodiny mlýn. Nebyl přímo na řece, protože výškové převýšení řeky není v tomto místě dostatečné. Mlýn byl proto napájen vodou z náhonu, který je dlouhý skoro šest kilometrů. Pro svou délku se mu říká Doubravička. Tím se vytvořil dostatečný přepad přes čtyři metry výšky. Kousek od místa, kde je náhon napojen na řeku, je místo, kde je náhon veden v betonovém korytu nad řekou Doubravou. To zajistilo, aby se v případě velké vody, do náhonu nedostalo více vody, než kolik dokáže pojmout, protože přebytečná voda přetekla zpět do řeky. Sama řeka se v těch místech, kdyby to potřebovala, mohla rozlít do okolních polí, které byly ohraničené dodnes patrnými hrázemi. Náhon prochází Žehušickou oborou, kde napájel místní velký rybník, který je už bohužel vysušen a zůstaly po něm jen hráze. Nutno podotknout, že jeden malý v parku tam ještě zůstal. Aby se náhon nezanášel, byl těsně před mlýnem rozšířen na takzvané brouzdaliště, kde se dříve plavily koně. V tomto místě se voda zpomalila a ukládalo se tam to, co voda po své cestě náhonem nasbírala. Před mlýnem je stará Žehušická tvrz, které voda z náhonu dodávala vodu pro vodní příkop. Pak podtékala vodárenskou věž, kde byl umístěn trkač (vodní pumpa, poháněná vodou), který pomáhal pumpovat vodu z blízké studny do velké kádě, která byla ve vodárenské věži umístěna. Část té kádě si ještě jako kluk pamatuji. Pak voda přitekla před mlýn. Dříve tam byly čtyři mlýnská kola, dvě poháněla mlýn, jedno loupačku a čtvrté pilu, která byla na druhém břehu naproti náhonu. Náhon se tedy používal i pro přepravu dřeva z velké obory k pile. V místě brodidla se náhon prudce zatočil a tak nemělo dřevo kam dál plout. Stačilo jej pak jen vyndat a nařezat. V náhonu se dokázalo nastřádat přes noc tolik vody, že dokázal pohánět všechny čtyři kola od úsvitu do soumraku. Na noc se zavřelo stavidlo a sbírala se voda. Pod mlýnem byl pak ještě jeden rybník, který je dnes už také zrušen. Ale název toho místa mnohé napoví. Jmenuje se to tam Kratochvílka. Přes léto se tam jezdilo na loďkách a v zimě se lámal led pro blízký pivovar. Který měl v podzemí velké prostory pro uložení ledu po celý rok. Další takové místo bylo pod kostelem Sv. Marka, kde však sloužil jako lednice pro zeleninu a ovoce. Pak se náhon opět shledal a spojil s řekou. Když přišla doba elektřiny. Byla mlýnská kola nahrazena vodní turbínou. Dokázala vyrobit tolik elektřiny, že na ní byl napojen nejen mlýn, ale také zámek a prý i dům místního doktora.
Tolik o představení Doubravičky a teď něco o vztahu lidí k ní. V zimě, když se ve mlýně nemlelo, vypouštěl se náhon. Místní zemědělci se po celý rok přihlašovali do pořadníku, aby si mohli přes zimu nakopat z brodidla před mlýnem nánosy zeminy a odvézt je na svá pole. Prý o to byl velký zájem. Pomáhalo to tak nejen mlýnu, protože byl zajištěn provoz náhonu, ale přineslo to užitek i polím, protože ta dostala čerstvou porci živin. V blízkosti náhonu je několik studní, které byly přes pískové valy napájeny vodou z náhonu. Používala se k napájení blízkých stájí, ale byla pitná i pro lidi. Sám si to také ještě pamatuji. A vodní kámen byl při vaření z této vody neznámým pojmem.
Povodněmi jsme tento text začínal a také jej tímto tématem ukončím. I na Doubravce byla stoletá voda znát. V náhonu se to nijak, díky opatřením jenž jsem zmínil, neprojevilo. Ale jak voda v řece stoupala, blížila se ze spodní části toku ke mlýnu. A zde jsem se teprve podivoval důvtipu těch, kteří místo pro mlýn vybrali a na něm postavili. Když už byla voda od mlýna na dohled, přelila se přes druhý břeh a zaplavila velké pole po pravé části řeky. Ke mlýnu se nedostala a dostat ani nemohla, protože dlouhé dva dny se voda rozlévala do okolních polí a pak řeka ztratila sílu a pokorně se vrátila zpět do svého koryta.
A proč toto vše píšu? Z úcty k řece, která ač nepatrná v porovnání s jinými řekami, dokázala dávat lidem tolik dobrého co mohla. A především abychom od řek nechtěli více, než nám jsou schopné dát. Jak dobře by se nám žilo, kdybychom k přírodě chovali stejnou pokoru jako naši předci, kteří než do jejího běhu jakkoliv zasáhli, dlouze ji pozorovali, aby poznali co dobrého jim může dát. A ona snad i pyšná z této úcty jim to dobré i ráda dala.
